Praha

25. září 2018

     Opět se mi podařilo našetřit několik volných dní a vyrazila jsem - jak jinak -za dětma do našeho hlavního města. Jak je mým dobrým zvykem, vezla jsem zavazadla nacpaná úrodou a tentokrát byla nejvíce zastoupená jablka, kterých je obrovská nadúroda. Těžké to bylo děsně, ale kufr je na kolečkách a batoh jsem hodila na záda. Měla jsem totiž v plánu upéct jablkový koláč a téměř všechny suroviny jsem si vezla sebou. Kupodivu jsem našla v dceřině domácnosti  dokonce mouku, která při mé návštěvě minulé nebyla přítomna. Při pečení mi pomáhal vnuk Matyáš a Hraběnčin řez se nám moc povedl i když jsme museli suroviny dávkovat odhadem - stolní váha měla vybité baterie.

     Dcera vyrazila do hor na firemní teambuilding, aby si vymezili role v rámci týmu při plnění společenských úkolů. Jsem ráda, že u nás v Albertu jsou role všem naprosto jasné a nikdo mě kvůli tomu nenutí zdolávat Sněžku. Dostala jsem za úkol něco uvařit a zavést kluka na hodinu tenisu. Pohled do ledničky mě nepřekvapil. Byla tam tři plechovková piva pilsner urquell - to dělá dobře mému podrážděnému žlučníku, láhev bílého vína - to ale nedělá dobře mému překyselenému žaludku a Aperol - patrně současný hit mladých pražských právníků. V koutku se krčila půlka dýně Hokkaido, tři brambory, nějaká cibule a pórek. Tak jsme si uvařili dýňovou polévku a vydali se na tenis.

     Jako bývalá aktivní tenistka jsem na ty pražské trenéry byla hodně zvědavá a nachystaná každou chybičku nemilosrdně zkritizovat,  jde přeci o sportovní budoucnost mého vnuka. Trenér byl sympaťák, hodina proběhla podle mých představ a Mates byl spokojený. Zaplatila jsem 600 korun a to mě přivedlo k zamyšlení, proč já vlastně netrénuji děti tenis v Praze? Zvládla bych to levou zadní.

     Po dceřině návratu jsem se jí dovolila zeptat, kdy že půjdem něco nakoupit, abychom netrpěli hlady. A ona? Že to jídlo zbytečně moc řeším a ona je šíleně utahaná - vylezla přece na Sněžku. Něco naťukala do mobilu a upadla do bezvědomí. Netrvalo to dlouho a u dveří bytu v sedmém poschodí zazvonil zvonek a sympatický mladík postavil přede mne několik plných papírových nákupních tašek a povídal něco o rohlíku. Patrně slušná firma.

     Moje cesta na Moravu byla docela adrenalinová, LEO Expres měl 60 minut sekyru, já jsem se ráno nestihla nasnídat a ve vlaku nebylo možné zaplatit kartou - prý technické problémy, v peněžence jsem našla jen dva ruble. Zoufale jsem prohledala zavazadla, zda tam náhodou nenajdu nějaké zapomenuté jablko, marně. Musím ovšem konstatovat, že tato veskrze dietní výprava do Prahy se velmi zamlouvala mému žlučníku a já musím obohatit svůj jídelníček o plzeňské pivo a Aperol.

     Po příjezdu domů jsem našla babičku za hromadou jablek a červené řepy, které se snaží nějak zpracovat. Už asi znám odpověď na otázku, proč netrénuji v Praze tenis - chyběla by mi zahrada a možnost si kdykoliv uvařit dobré jídlo z vlastních surovin. Asi opět upeču Hraběnčin řez, baterie mojí rajčátkové  stolní váhy jsou v pořádku.